Benátky nad Jizerou mají sodovkárnu s vodou v kvalitě kojenecké vody

Ilustrační foto
Autor: Zpravodaj Benátecka

Již osmdesát let je benátecká sodovkárna spojena s rodinou Horákových. Opřít se může zejména o vynikající vodu ze své studny, která má parametry kojenecké vody. Vodu před stáčením v Horákově sodovkárně neupravují, na trh putuje tak, jak ji dala sama příroda, což je v České republice jedinečné. O tom všem a i o mnohém dalším jsme si povídali s výrobním ředitelem Horákovy benátecké sodovkárny panem Jiřím Horákem.

Pane Horáku, mohl byste úvodem říci něco k historii vaší sodovkárny. Ve kterém roce byla založena?

Založena byla již v roce 1898. V tu dobu to vlastnila rodina Šimkova. Rodina Horáků koupila sodovkárnu v roce 1946, byl to můj děda s babičkou. O pět let později byl tento podnik zesocializován a posléze znárodněn. Dá se říci, že oba dva tu pracovali až do 80. let. Několik let se tu poté vyrábělo nealkoholické pivo pod hlavičkou Středočeských pivovarů a následně po roce 1989, konkrétně v roce 1991, to převzala opět naše rodina.

Nezbytné byly jistě v tu dobu různé opravy…

Ano, vše se tu muselo opravit a také doplatit zásoby, stavby, které se tu dostavěly za působení pivovaru, či stroje. Celková suma tehdy byla asi pět a půl milionu korun.

Základem všeho je jistě velmi kvalitní voda, kterou tu bezesporu disponujete. Mohl byste k ní říci něco více?

Dříve tu byly dvě studny, pivovary to tu napojily na vodovod, jelikož o studnu je potřeba se starat, a to se nikomu příliš nechtělo. Hlavně ani nebyly poměrně hluboké. Za námi je výstavba a voda se tak kontaminovala. Vodovod byl pro ně jednodušší. Na začátku 90. let jsme usoudili, že bychom studnu obnovili. Životní prostřední nám dalo povolení. Studna je ražená, tudíž se vyrazilo asi osmašedesát metrů. Zdroj je evidovaný jako záložní pro mladoboleslavský okres.

V období povodní v roce 2000 jsme byli jediní v Pojizeří, kterým zbyla pitná voda. Odtud se tehdy brala voda i pro město Benátky nad Jizerou. Kvalita naší vody je velmi dobrá. Můžeme se pochlubit tím, že vodu před stáčením neupravujeme. Stáčí se tak, jak nám ji dala příroda. Plusovým znaménkem je, že obsahuje obrovské množství volného vápníku, který činí zhruba 160 mg/litr. Umožňuje nám to zákonná úprava, že to můžeme vytisknout na etiketu. Řekl bych, že jsme možná jedinou takovou sodovkárnou v České republice.

Známým pojmem jsou dusičnany a naše voda splňuje podmínky kojenecké stravy. Kojeneckou vodu ale nevyrábíme kvůli tomu, protože jsou zákonem dané věci, že pokud děláte kojeneckou vodu, měli byste zajistit stoprocentní kvalitu a nejlépe by se na daném zařízení nemělo dělat nic jiného. Jelikož v naší sodovkárně se vyrábí dalších zhruba šedesát druhů nápojů, není to v našich podmínkách možné. Vystavovat se tomu, že tam někdo najde nějaká rezidua po limonádě, to za to opravdu nestojí. Problémy by pak byly hodně veliké. V podstatě bychom museli mít jednu celou linku pouze pro kojeneckou vodu.

Už jste to trochu nakousl. Kolik druhů produktů dodáváte na trh?

Je toho opravdu hrozně moc. Máme dvě výrobní linky. Jedna stáčí pouze plast o objemu 2 litry. Druhá linka je variabilní, umí stáčet do plastu o objemu 0,33 litrů do 1,5 litrů. Hlavní gró jsou pro nás dvoulitrové láhve, následují půllitrovky a kategorie 0,7 litrů, což jsou dětské šampusky.

Který druh vody či limonády je z vašeho sortimentu nejprodávanějším?

U nás vede jemně perlivá a neperlivá voda, která tvoří více než 50 % celkové produkce. Z limonád to pak je klasicky malina nebo pomeranč. Vyrábíme samozřejmě také colu. Jelikož žijeme ve světě Coca Coly či Pepsi Coly, tak cola je pro nás okrajová záležitost. Co se týče zbytku ovocných limonád, hodně se prodává grep s citronem nebo jablko s citronem.

Máte nějakou specifickou příchuť, kterou ostatní sodovkárny příliš nevyrábí?

Řekl bych, že asi ani ne. Spíše se všichni napodobujeme.

Kam všude vaše zboží dovážíte a kde všude je možné ho zakoupit?

U nás je to složité v tom, že část produkce je pod naší etiketou, ale také značná produkce je pod privátními značkami. Vyrábíme také pro firmy, což je také privátní značka, které si to u nás zadají do výroby, a pak s tím obchodují. V podstatě nás najdete v každém obchodním řetězci, ale ne pod naší etiketou.

Vyvážíte též do zahraničí?

To ne. Sporadicky, ale velmi málo, se v nedávné době dováželo do oblastí, kde je velký problém s vodou, na mysli mám Izrael, Jordánsko nebo Palestinu. Bohužel, situace, která je tam dnes již řadu let, to vše utnula.

Vaši limonádu můžeme v obchodech zakoupit pouze v pet láhvích či je možné ji sehnat i ve skleněných láhvích?

Kdysi jsme prodávali i skleněné láhve, ale ty jsme opustili někdy v roce 2002. Vím, že kupříkladu Sodovkárna Kolín vyrábí skleněné třetinky.

Je to tím, že to není rentabilní?

Existují pokusy velkých výrobců, jako je Mattoni či Kofola, že to mají na doplnění sortimentu. Jasně se ale ukazuje, že o to zákazník nemá zájem. Lidí, kteří by si to koupili, je tak málo, že zařízení neuživíte. Nikdo nechce nosit vratnou láhev zpět do obchodu, lidé se to odnaučili. Podle nových norem, které byly schváleny v Evropském parlamentu, bychom se k tomu měli vrátit. My ale nemáme kapacity výroby skleněných obalů, to zaniklo. Československo bylo velmocí ve výrobě obalového skla, dnes to jsou už jen drobky. Investice do technologií návratu jsou desítky milionů korun. Řekl bych, že dnes by stála výroba jedné skleněné láhve při energetických nákladech kolem sedmi či osmi korun. Objem, který vyrábíte a investiční náklady, kupříkladu na pořízení myčky láhví a všeho kolem, to se nedá zaplatit.

Nyní jsme řešili pořízení stroje na spodní linku, taková vyfukovačka na dvoulitrové pet láhve, jelikož ta naše stará nestačila a skončili jsme v Číně, protože evropská produkce, díky tomu, co se tu děje, jsme v podstatě stoprocentně nekonkurenceschopní.S tímto stavem budeme nekonkurenceschopní i nadále. Stroj z Číny, za stejných kvalitativních parametrů, vyšel takřka desetkrát levněji, než stroj z Evropy. Nejlevnější nabídka z Evropy byla osm milionů korun, my tento stroj pořídili z Číny za 950 tisíc korun. Tohle je neskutečný rozdíl.

Stáčíte také vodu či limonádu do sudů?

Pro nás je to naprosto okrajová záležitost. To je spíš jen zde v rámci města, je to opravdu minimum. Nemáme na to zařízení. Na sudy tu máme v podstatě takové poloautomatické zařízení.

Začaly nám parné letní teploty. Je poznat, že jsou v tomto počasí lidé více žízniví?

Určitě je to poznat. I když u nás je odběr ucelený v rámci celého roku.

Máte nějaký druh limonády s potenciálem, který byste rád vypíchl a rozhodně stojí za ochutnání?

V poslední době jsme dělali několik nových věcí, jsou to kupříkladu perlivá limonáda mango s maracujou, a pak je to hroznové víno, o němž si myslím, že je hodně dobré.

Vyrábíte také nějaké energetické nápoje?

Vyrábíme například energetický nápoj Black Panter. Ten se hodně vozí do Tamda Foods, což je vietnamská síť. Na rovinu můžu říci, že je to dnes asi největší řetězec v České republice. Speciální výrobky se vozí také do řetězce Mere, který vlastní ruský majitel. Pro ně to je co největší objem, s co nejnižší cenou. Vozí se tam naprosté specifikum, které nikdo jiný nevyrábí – energetický nápoj o objemu 1,5 litru.

Připravujete do budoucna i nějaké nové příchutě limonád?

Připravujeme zelený čaj s citronem a klasickou broskev s černým čajem.

Kde se vůbec dají nakoupit šťávy do limonád?

Dříve se sem vozily hotové sirupy z Fruty, to se samozřejmě již neděje. Dnes to vyrábíme úplně od základu tady. Cukr dovážíme z dobrovického cukrovaru. Musím říci, že má naprosto stoprocentní kvalitu a kdykoliv se na něho můžeme spolehnout. Domů si prostě nepřivezete „něco.“ V žádném případě není bakteriologicky znečištěn. Děláme věci, které jsou bez konzervačních látek a tam musí být čistota stoprocentně dodržena. Přes to prostě nejede vlak. Aromatické látky nebo dochucovadla jsou buď ze společnosti Aroco Praha, což byla za minulého režimu největší firma na tyto produkty, něco z ní zbylo a je to poměrně funkční. Pokud potřebujete bylinné či čajové extrakty, tak fungují super. Zbytek se vozí ze zahraničí, většinou z Rakouska či Německa.

Dá se vůbec spočítat, kolik litrů nápojů denně vyrobíte?

Když se budeme bavit o litrech, denně vyrobíme asi 53 000 litrů nápojů.

Určitě stále musíte investovat do areálů i různých zařízení. Chystáte něco v blízké budoucnosti?

Vloni v září jsme pustili novou vyfukovačku, o které jsem již mluvil. Nyní se opět domlouvám v Číně o dodávce nové ovíječky palet na hlavní inku. Znovu říkám, bohužel, musím nakupovat v Číně, protože to tam vychází výrazně levněji a kvalita zpracování je podle evropských i světových standardů.

Kdo je pro vás v současné době největší konkurencí?

Nejbližší konkurencí je sodovkárna v Kolíně, i když my si úplně nekonkurujeme. Kolínská sodovkárna dělá nápoje do plastů minimálně. Zabývají se hlavně sudovou limonádou a také limonádou do skla. Pak tu jsou ti velcí výrobci. Naše firma ale vyrábí sortiment takových normálních nealkoholických nápojů za normální ceny. Nadnárodní společnosti Coca Cola, Kofola atd. jsou cenově úplně někde nad námi.

Co byste si závěrem přál do budoucna?

Aby někdo dostal konečně rozum. Kupříkladu obalová norma Evropské unie, je neuchopitelná věc. Tohle nejde normálně realizovat. Má platit od 12. srpna letošního roku. Neexistuje k ní jediný předpis, co se má dělat, jak to má vypadat. Na etiketách mají být jiné recyklační značky, kupříkladu ve formě QR kódu tam má být napsáno, z čeho se obal skládá. Navíc to má jinak vypadat v roce 2027 a jinak pak v roce 2031. Etiketa se skládá ze čtyř nebo pěti vrstev. Každá vrstva se tiskne zvlášť a na každou je potřeba tisková deska. Každá tisková deska něco stojí. Pokud se texty do sebe propíjí, což se mnohokrát děje, tak se musí koupit všechny tiskové desky. Na jednom druhu etikety to dnes dělá asi tři až čtyři tisíce korun. Vezměte si, že těch etiket máte kupříkladu čtyřicet. Každý rok doslova vyhodíte 160 000 korun jen proto, že si někdo něco vymyslel… Nyní je i nařízení, že pet láhve, pokud si dobře všimnete, jsou takové kalné, už nejsou úplně čiré. Je to tím, že se do láhví musí přidávat třicet procent regranulátu, který se získává z odpadu.

Dříve se z recyklátu dělaly různé fólie a jiné uchopitelné věci, které nepřišly do styku s potravinami. Má to jeden zásadní háček. Abyste vyrobil recyklát, není zásadní problém, vy ho zušlechťujete různými chemickými látkami a ty se po čase vylouhovaly do obsahu potraviny. Podle norem, které stále platí, by to mělo být nepoživatelné. Je to například Acetaldehyd, tedy látky, které jsou skutečně velký problém. Mávnutím kouzelného proutku je to všechno povoleno. Budeme tak v pohodě trávit Evropany. Jinde ve světě to není, tady v Evropě je to povoleno. Při zpracování čistého virginu s tímto regranulátem vzniká velké množství zmetků. Výrobu to jenom prodražuje, a pokud se bavíme o odpadu, produkuje se daleko více. Dříve byl na tisíc láhví kupříkladu půl láhve zmetku, dnes je to třeba desetkrát tolik. To ale nikoho nezajímá. Další věcí je zavádění recyklátu do fólie, která drží šest láhví pohromadě. Je to sice krásná věc, ale technologicky ztratí fólie schopnost se smršťovat. Molekuly jste totiž už jednou roztrhal. Vloni jsme to zkoušeli, dopadlo to katastrofálně. Dnes tu fólii ani nezvednete v ruce ze země. Proto jsem v úvodu této otázky řekl, aby někdo dostal konečně rozum.

S provozním ředitelem Horákovy benátecké sodovkárny Jiřím Horákem rozmlouval Ondřej Nejedlo.

Článek i fotografie byly převzaty se souhlasem vydavatele ze Zpravodaje Benátecka. Titulek je redakční.