Muzeum v Horních Stakorách letos oslaví 75 let. Rozhovor s Miroslavem Štěpánkem

Ilustrační foto
Autor: Jaroslav Hoffmann, Kosmon...

Jedním z mužů, kteří se výraznou měrou podílí na chodu muzea Horní Stakory, je pan Miroslav Štěpánek. Pro tamního rodáka je to, jak říká, součást jeho života. Věří, že právě muzeu ještě může hodně dát. Povídali jsme si i o zakladatelích muzea nebo samotné expozici, která si zaslouží velké uznání. Určitě to ocení každý, kdo se rozhodne muzeum navštívit.

V případě muzea Horní Stakory se zmiňují dvě jména zakladatelů. Prvním je Antonín Čech, druhým Jiří Valenta. Co vlastně je o nich známo?

„Oni spolu věkově nesouviseli. Pan Čech byl mnohem starší a neměl v podstatě speciální vzdělání, on byl cihlář. Ale velmi intenzivně se o archeologii zajímal. Už v mládí v cihelně přišel do styku s různými nálezy při kopání hlíny. Začal se o nálezy zajímat a vypracoval se na velmi solidního archeologa. Měl i kontakty v archeologickém ústavu v Praze, ale čekal od nich větší odezvu, větší zájem o nalezené věci. Sice ho navštívil doktor Turek, sepsal odborný článek, ale už se o to dál nezajímal. A až na sklonku života se pan Čech dal dohromady se synem učitelů Valentových – a ten se zajímal o další sbírkové předměty. V podkroví zdejší školy pak vytvořili malé muzeum, které otevřeli 16.října 1949, takže příští rok oslavíme 75 let. Úžasné na tom je to, že pan Čech všechny své nálezy a poznámky sepsal do jednoho sešitu, a my dnes máme poměrně ucelený dokument, ze kterého můžeme čerpat. A pokud k tomu přidáme ještě další zjištění, tak se tady rýsuje úžasná celková historie prostoru Stakor od nejstarší doby kamenné až do současnosti.“

Říkal jste malé muzeum. Ano, plochou určitě, ale ne množstvím artefaktů. Jak jste je vlastně získávali?

„Pánové Čech i Valenta po druhé světové válce tady vyvinuli takovou iniciativu, kdy se domlouvali s jednotlivými občany, ať se podívají na půdy, jestli tam nenajdou nějaké věci, které už pro ně samotné nemají žádný význam a třeba by je i vyhodili. A to, co bylo pro muzeum zajímavé, sem dali. My teď máme v depozitáři ještě spoustu beden, kde jsou dokumenty z běžného života obce. Jen by se musel najít někdo, kdo si vyčlení čas a všechny písemnosti uspořádá. My teď chceme hlavně využít to, co je zpracované, to znamená velký zápisník pana Čecha. Chceme ho dát do takového stavu, aby si ho zájemci mohli přečíst, doplnit ho fotografiemi, obrázky, mapkami a tak dále. Pan Čech neměl děti, a to muzeum bylo vlastně takové jeho dítě.“

Můžete zmínit, který z těch exponátů je nejcennější a nejstarší?

„Nejstarší je artefakt ze starší doby kamenné, což jsou zuby nosorožců a rohy pravěkých zvířat a nálezy kamenných motyk, seker. Topůrka jsou ale nová, dělal jsem je pod dozorem Mgr. Filipa Krásného, který dodal nákresy, abych věděl, jak vypadala. Jsou vyrobená z jasanového dřeva. Chtěli jsme, aby si návštěvníci dokázali představit, jak ty nástroje fungovaly. Když tady ležely jen ty kamenné nástroje, tak ani já jsem si nedovedl představit jejich funkci.“

Návštěvníky určitě zaujme také lebka umístěná v expozici. Odkud je?

„Lebka je z lokality, kde ve třicátých letech 20.století vzniklo zahradnictví. A když se kopaly základy pařníků, tak ji tam objevili a vůbec je nenapadlo, že jde o tak starý nález. Je datovaný kolem roku 500 našeho letopočtu. Dále tam byly různé kroužky – ať už do uší, na krk nebo na ruku, ale spoustu jich tehdy odvezli do Mladé Boleslavi a taky do Prahy, ale kde dnes ty nálezy jsou, se úplně neví. My doufáme, že jsou někde v nějakých depozitářích.“

Při komentovaných prohlídkách si návštěvníci muzea mohli prohlédnout také staré mince a bankovky. Co k nim můžete prozradit?

„Dřívější uspořádání této expozice bylo, že se ty bankovky navzájem překrývaly a nebyly vidět celé. A podívejte se, jak jsou krásné, je to vlastně umělecké dílo. A je tu i spousta medailí z období císaře Františka Josefa I., které byly různě roztroušené mezi mincemi. A my jsme to snažili uspořádat tak, aby byly pohromadě a byl v tom pořádek. Tady pak máme mince z Rakouska-Uherska, mince po vyhlášení Sovětského svazu v roce 1922 – a znovu všechny ty mince byly smíchané. Spousta jich je ještě pomíchaných, tak nás čeká obrovská práce. Ale jsou mezi nimi hodně zajímavé kousky. Jen přemýšlíme, jak se ty mince všechny sem dostaly. Máme teorii, že starší lidé celý život shromažďovali nějaké věci, pak jim to bylo líto vyhodit, a tak se to dostalo k nám. Oni (o) dnešní mladí o to nemají takový zájem. Pro ně je třeba druhá světová válka pravěk. Nedokážou si to představit. Oni si vlastně nedokážou představit například ani telefon s kabelem – nebo že nebyl telefon vůbec...(smích).“

Čím je pro vás osobně muzeum? Srdeční záležitost?

„Já jsem se ve Stakorách narodil, chodil jsem sem do školy a při vyučování nás sem do muzea brali, abychom si všechno prohlédli. Pak jsem na chvíli odešel do Mladé Boleslavi, ale ve Stakorách jsem si postavil dům na zahradě rodičů, kde se po léta nacházela velká spousta artefaktů. Je to součást mého života a já teď v důchodu už dělám jen to, co mě baví. A myslím si, že pro to muzeum ještě můžu něco udělat. Muzeum totiž nesmí být statická záležitost, musí být atraktivní a musí to být pohled dnešní doby.“

Jak je možné se do muzea vůbec dostat? Je to jen při výjimečných příležitostech?

„Muzejní spolek má na svých stránkách uvedené telefonní číslo na pana Horáka s tím, že když si to někdo chce prohlédnout, tak mu zavolá a domluví si individuální návštěvu.“

Článek byl převzat z Kosmonoského zpravodaje. Titulek je redakční.